Jindra Neškudlová

Letošní sezónu jsme se rozhodly zakončit výletem do Belgie a navštívit krajkářské trhy v Bondheidenu. Tento výlet jsme připravily jako třídenní, abychom mohly cestou navštívit i některé další zajímavosti. V pátek ráno jsme poskládaly účelně zabalená zavazadla a svoje různě staré kosti do našeho milého busíku a vyrazily směrem na Plzeň a pak dál a dál.

První zastávka – krajkářské městečko Abenberg. Najdete ho jen na některých mapách, ale spolehlivě již 900 let leží kousek pod Norimberkem. V Abenbergu se paličkovalo, jak lze vyčíst ve starých listinách již v 16. století, ale město proslavily kovové krajky. Abenberg má svůj klášter a hrad. Původně abenberské ženy učily paličkovat sestry z kláštera Marienburg, v roce 1913 zde vznikla krajkářská škola.

Na hradě je dnes muzeum, jedna část expozice se věnuje historii regionu Franky, kterou se snaží hlavně dětem zpřístupnit pomocí různých naučných programů. V bývalém hospodářském stavení je umístěna expozice krajek. Přízemí je určeno abenberským krajkám a uvidíte zde i ukázky ze života tehdejších krajkářek.V Abenbergu se původně paličkovaly krajky lněné, rozvoj textilního průmyslu a zdokonalení výroby leonského přediva učinilo Abenberg významným v oboru „kovové krajky“. V muzeu uvidíte staré krajky i s ukázkami jejich použití. Využívaly se na zdobení čepců i oděvů a hlavně pro sakrální účely. Pro paličkování z kovových pásků se používají speciální paličky, jsou zahnuté, aby se kovový pásek zbytečně nelámal. U nás je též můžeme koupit, jsou kombinované s kovem. V Abenbergu používají celé dřevěné. Viděly jsem zde staré vzorníky a nově upaličkované staré vzory. Také ukázku bydlení abenberských krajkářek ze začátku minulého století. Prostora je poměrně malá, ale dokonale využitá. Přímo nás nadchla okénka zakrytá malými „okenicemi“. A za nimi jsme viděly ukázky krajek, paliček i starých vzorníků. Pod starými krovy v prvním patře expozice pokračuje. Dominuje jí veliký šátek chantilly. Část vystavených krajek je ze sbírky Tiny Traunberg. Tak jsme tam poletovaly od jedné vitríny k druhé, obdivovaly i staré herdulky a paličky a to nejen abenberské. Nedočkavě jsme nakukovaly přes ramena kolegyň do zásuvek tak šikovných pro vystavování krajek. Ale čas běžel a my jsme měly ještě stovky kilometrů před sebou. Přesto jsme neodolaly možnosti nakoupit si pravé abenberské paličky pro kovové krajky.

Už zase sedíme v našem busíku a uháníme k dálnici. Digitální foťáky mají tu výbornou vlastnost, že se hned můžete podívat na výsledky. A než jsme si prohlédly, co jedna každá nafotila, zhodnotily nákupy u abenberského řezbáře umazaly jsme dost kilometrů, ale k Antverpám jsme dorazily až v deset hodin večer. Je ta naše stará, dobrá Evropa přeci jen kus světa. Najít příslušnou Formuli není snadné ani ve dne, což teprve potmě. Ale podařilo se, postýlky na nás čekaly a tak jsme ráno mohly vyskočit svěží a vyrazit za dalšími zážitky. Sobotní dopoledne jsme věnovaly bohužel jen zevrubné prohlídce města Mechelen. Pršelo celkem vydatně, ale nenechaly jsem jsme se odradit.Začaly jsme katedrálou, došly na náměstí, tam se konal sobotní trh a tak jsme je nemohly vidět v celé kráse. Na dvanáctou hodinu jsme měly objednanou prohlídku Královské manufaktury de Wit, která se 300 let věnuje tapiseriím. Dnes je v celém světě ceněna pro svoje restaurátorské umění. Manufaktura sídlí v bývalém útulku opatství Tongerlo a nachází se nedaleko náměstí. Viděly jsme mnoho starých tapiserií i ukázku tkaní na vodorovném stavu. Práce na záchraně stará tapiserie vyžaduje veliké soustředění a tím pádem klid a tak prohlídky v manufaktuře se konají jen v sobotu. Mohly jsme ale vidět i dílnu, kde se vše odehrává. V podkroví jsou vystaveny moderní tapiserie, které zde též utkaly. V současnosti se manufaktura věnuje výhradně restaurování tapiserií.

Odpoledne nás čekala prohlídka Antverp. Neomylně jsme našly náměstí a tam, ve stínu katedrály, jeden z obchodů s krajkami. A další krajky nás čekaly, jak jsme se domnívaly v Mayer van der Bergh Museum. Průvodce sliboval kromě obrazů též tapiserie, porcelán, práce zlatníků i stříbrníků ale i krajky! Muzeum jsme našly, slibované předměty tam mají, jen ty krajky jsme nemohly a nemohly najít. Až v poslední místnosti na nás čekala odměna. Jedna malá skříňka! Tak tam stojíte a nevěříte vlastním očím. Krajky sice krásné, ale to je vše? Hledaly jsme vysvětlení a dozvěděly se, že v depositáři je krajek spoustu, jen čekají na svoje místo v expozici. Tak příště. I přes to zklamání jsme nelitovaly. Expozice je umístěna ve starém měšťanském domě, dřevěné schodiště, tapety kožené a malované a předměty zde vystavené patří do sbírek dvou antverpských starostů. Vydaly jsme se znovu do ulic. Chtěly jsme vidět alespoň zvenku Rubensův dům, na další prohlídku už čas nebyl, a našly jsme to, co srdce krajkářky rozbuší. Hned naproti rubensovu domu je obchod s krajkami, Dupon, Linen a Lace. Ale není to jen obchod, ale i malé muzeum. Opět starý dům, tudíž prostředí velmi příjemné a zajímavé, krajky se tam moc pěkně vyjímají. Staré vedle nových, rozměrné ubrusy, dečky a různé prostírky, dětské rukavičky z frivolitek, vějíře, byly jsme ve svém živlu, vůbec se nám nechtělo odejít. Zmeškaly jsme i katedrálu, zavírala v 17 hodin. Ani diamanty jsme nestihly. Ale náměstí s měšťanskými domy a kašnou, která zobrazuje legendu o vzniku Antverp jsme stihly.

V neděli ráno jsme s lehkým srdcem zamávaly Formuli, z obchvatu se potěšily pohledem na věže Antverp a na předměstí Mechelen odbočily z hlavního tahu doleva, tam mapa slibovala Bondheiden. Náš spolehlivý řidič jel naslepo, a opravdu nás dovezl! Obdiv si zaslouží proto, že celou cestu jsme projížděli několik křižovatek a žádný ukazatel! Konečně jsme si přečetli kýžený nápis: Bondheiden. Ještě jedna křižovatka a jsme na místě. První , co jsme uviděli, byla zvláštní, rozsáhlá a moderní stavba z šedých kvádrů, která připomínala spíše pevnost. Jakému slouží účelu jsme nepátrali a uháněli za hlavním cílem našeho výletu. Vjeli jsme na náměstí, kde jsme očekávali, že se trhy konají. Ale, nikdy nikdo a ani žádný plakát či jiný údaj a ani živáček v dohledu. Po chvíli jsme zjistili, že opět vyjíždíme z města. Štěstí nám přálo a kdosi zahlédl plakát a na něm slovo kant. Jiskřička se opět rozhořela, jenže na plakátu bylo jen to, že 24. 9. se konají krajkářské trhy, nic o tom kde. Ještě že je v kraji zvykem kupovat čerstvé pečivo i v neděli. Usměvavá , ochotná slečna v pekařství uměla anglicky a věděla o krajkářské akci. Konala se na místním sportovišti. Ještě 2 x jsme odbočili a už nás dlouhá řada zaparkovaných aut dovedla až na místo konání trhů. Je pravda, že první dojem bylo spíš zklamání. Čekaly jsme akci většího rozsahu. Po chvíli už jsme byly součástí dění, listovaly v knihách a katalozích, zkoumaly nitky, paličky a ostatní krajkářské nepostradatelnosti. Lidí bylo sice dost, ale na volném prostranství jsme si nepřekážely, každá se mohla věnovat svému zájmu. I kávu jsme si mohly dát, předat si informace, kde co mají, abychom nic nepropásly. To je vždy při návratu z krajkářských akcí největší trauma, jak to, že jsem právě tuhle věc přehlédla? A přímo dokonalou tečkou byla návštěva bondeheidenského krajkářského muzea. Již o něm psala Iva Prošková v Paličkování. Muzeum je v době konání trhů zavřené. Paní Jitka von Lindern nám velmi ochotně dojednala návštěvu. Muzeum je v přízemním domečku na okraji Bondheidenu. Starají se o ně dvě přítelkyně. Do muzea nás doprovodil manžel jedné z nich. Žasly jsme nad tím, s jakým zápalem a zasvěceně nám vyprávěl o dění kolem muzea a hlavně o vystavených originálních mechelenských krajkách. Sbírka není veliká, nicméně velmi důležitá, protože mechelenské krajky už dnes nikdo nedělá. Jsou velice jemné a pracné pro svůj bohatý vzor. Viděly jsme i skleněnou kouli , která sloužila ke zlepšení osvětlení práce krajkářek. Náš průvodce nám ochotně předvedl, jak to funguje. Zcela nám vyrazilo dech, když jsme viděly ten uzoučký proužek světla který vznikl. Žádná stowatovka přímo nad prací. A ještě jeden poklad uchovávají v muzeu v Bondheidenu: několik původních souborů návrhů mechelenských krajek z 18. století. Knihy objevila přítelkyně jedné majitelky muzea. Ležely na ulici. začala se zajímat, co je to za knihy a proč tam leží. Zjistila, že jsou určeny k likvidaci. Když viděla, co je to za knihy, zachránila je před zničením a půjčila je do Bondheidenu, aby je opatrovaly a studovaly. Po její nenadálé smrti je její životní druh chtěl knihy zpět, že je prodá. Muzeum si nemohlo dovolit investovat požadovanou částku. Zastupitelé Bondheidenu se rozhodli, že knihy koupí a muzeu se o ně bude nadále starat a využívat je ke studiu, protože v muzeu se i vyučuje a starají se, aby mechelenská krajka přežila. Paličkovat sem chodí i děti. Krásný příběh, že?

Stihly jsme vidět vše, co jsme si naplánovaly, večer se blížil a nás čekala nonstop cesta do Prahy, neb některé statečné šly ráno do práce.

Ještě jsme stihly malou přestávku v Aachenu. Tentokrát jsme měly více štěstí, byť byl večer, slavná katedrála, kde byl korunován i náš Karel IV. německým králem, byla ještě otevřená. Většinu času, který jsme měly vyhrazen, jsme věnovaly prohlídce. Malé zastavení na tak působivém místě bylo nejlepším zakončením tohoto našeho výletu.