Připravila Jarmila Šlegrová
Ve dnech 26.-28.5.2006 se v Athénách konal Mezinárodní krajkářský kongres OIDFA. Díky tematickému zájezdu, který zorganizovala Iva Prošková z VSUŘ v součinnosti s cestovní kanceláří Checotour, jsme se do Řecka vydali i my, neposedné obdivovatelky krajek.
Kde ale s vyprávěním začít? Dojmů bylo víc než dost, dobrá nálada nás i přes dlouhé cestování a horko neopouštěla. Z Prahy jsme vyjeli v neděli 21. května a nejbližším cílem bylo 1700 km vzdálené Brindisi, odkud jsme měli pokračovat do Řecka trajektem. V pondělí ráno jsme již byli v Itálii, kde jsme na jednom z odpočívadel příjemně posnídali a trochu se protáhli. Pokračovali jsme na jih a na spaní jsme neměli již ani pomyšlení. Před polednem jsme okusili, při zastávce v Torre a Mare, jak chutná koupání v Jaderském moři. Voda byla příjemná, jen na břehu bylo na můj vkus hodně odpadků.
Zastávka byla krátká, jen na krátké osvěžení. Pokračovali jsme dál v cestě krajem nazývaném Apulia. Po nějaké chvíli jsme se všimli, že se v okolních políčkách osázených olivovníky objevují zvláštní kamenné kuželovité střechy. Tyto zajímavé stavby vznikaly již v 9. st, možná i dříve a v nezměněné podobě se tu staví dodnes. Vysvětlení jejich bizarního tvaru se různí. Jedno z nich říká, že příroda nikdy neposkytovala místním domorodcům dostatek kvalitního dřeva ke stavbě jejich příbytků a tak se museli spokojit pouze s kamením. Dokázali však tohoto nedostatku mistrně a vtipně využít. Naučili se konstruovat kopuli, kterou sestavovali z velkého množství plochých kamenů, vykopaných na poli. Kamení bylo hodně, a tak si mohli obyvatelé dovolit tlusté zdi i střechy, což uchovává v této sluncem rozpálené krajině tolik potřebný chlad v místnostech. Co kopule, to jedna místnost, takže většina domků má několik cylindrických střech. Stejným stylem byl v roce 1926 postaven i kostel v Alberobello, hlavním městě této oblasti. Městečko jsme si nadšeně proběhli, dostali jsme se i na dvorečky domků, ve kterých jsou dnes většinou krámky s lákadly na turisty.
Z Alberobella jsme pokračovali do Brindisi, odkud jsme měli do Řecka pokračovat trajektem. Byli jsme tam dostatečně včas, abychom si toto město, které bývalo námořní branou římského světa na východ, trochu prošli. Zde končila slavná cesta z Říma „Via Apia“ a dodnes se tu zachoval 19 m vysoký mramorový sloup z roku 312 př.Kr., označující konec této cesty.
Na lodi „Ouranos“ jsme strávili 9 hodin, částečně spánkem v kajutách, částečně na palubě čekáním na východu slunce a vyhlížením řeckých břehů. V ranním šeru jsme mohli pozorovat i ostrov Korfu, kde trajekt zastavoval.
Po vylodění jsme přejeli do městečka Parga, údajně nejkrásnějšího místa na západním pobřeží Kréty. Opravdu jsme si tu užili pohodový den a večer. Vykoupali jsme se v moři, poleželi na pláži a pak jsme se voňavými středomořskými křovinami (makchií) prodrali k hradu z počátku 16.století, odkud byl krásný výhled na moře Nedaleko byly nádherné letité olivové háje, obdivovali jsme množství nám známých i neznámých květin, bylin a keřů. Vše tam vonělo. Večer jsme neopomněli ochutnat řeckou specialitu Retsinu, víno s příchutí pryskyřice.
I ráno bylo v Parze voňavé, strávit tu několik dní by bylo jistě příjemné, my ale museli dál. Z autobusu bylo stále na co se dívat. Zpočátku jsme projížděli bažinatou oblastí, pak se silnice přiblížila k pobřeží, zdálky jsme zahlédli impozantní most spojující Pelopones s kontinentem (při zpáteční cestě jsme ho přejížděli, to byl večerně osvětlen). Zamířili jsme do vnitrozemí, silnice se kroutila a stále stoupala, mohli jsme pozorovat pohoří Parnas. V podvečer jsme dorazili do Delf, kde je úžasně do okolní krajiny zasazena kdysi věhlasná věštírna. Byl to fantastický pocit, chodit mezi vykopávkami, postavit se u startovacích bloků stadionu nebo si zblízka prohlédnout sloupy, vytesané 600 let před naším letopočtem. Přiznám se, že i když mnohde byly nápisy „Nedotýkat se“, neodolala jsem a občas si na mramor sáhla.
Doposud jsme se pohybovali víceméně v přírodě, ve středu večer jsme ale dorazili do velkoměsta, do Athén. Úzké ulice, většinou jednosměrné, plné aut, hluk, moře lidí. Ubytováni jsme byli ve velmi příjemném hotelu, naštěstí blízko centra, takže jsme na všechna zájmová místa došli bez problémů pěšky.
Zbytek koptské vlněné tapiserie
Ve čtvrtek ráno po příjemné snídani v hotelu jsme navštívili Benaki muzeum. Sbírky muzea obsahují asi 30 000 položek, které charakterizují Řecko v průběhu věků od antiky, přes římské období, středověké byzantské období, od pádu Konstantinopole a století franské a turecké okupace, po boj o nezávislost v roce 1821 a formování moderního řeckého státu. Bylo to opravdu nádherné – keramika, obrazy, ale i krásné oděvy, dokonce zbytky koptských tkanin. Nebylo možné projít vše, věnovali jsme se především výstavě řeckých krajek z V&A muzea v Londýně. Autorem této sbírky byl Thomas Sandwith, britský konzul v Chanii na Krétě v letech 1870 -1885, který vykupoval krajky od vesničanek, aby jim pomohl v jejich bídě. Část jeho sbírky věnovali jeho potomci v roce 1975 Historickému archivu na Krétě, ta byla v Benaki muzeu vystavena spolu se sbírkami z V&A muzea. Vystavené krajky dokumentovaly techniky, které se v Řecku používaly od šestnáctého do dvacátého století. Byly tu ukázky nejstarších šitých krajek – nádherné retičely, bibila – šitá krajka typická pro Řecko i prvotní paličkované krajky, tak podobné šitým retičelám. Byly tam i metrové krajky, které se většinou používaly ke zdobení okrajů a lemů šatů, na rozdíl od ostatních evropských krajek nikdy nepokrývaly velkou plochu. Překvapilo mě, jak mi některé připomínaly slovenské krajky.
Pak jsme se vydali na prohlídku pamětihodností Athén. Ulicí lemovanou mandarinkami, okolo prezidentského paláce, kde jsme pozorovali pochodujícího strážného jsme došli ke stadionu, kde byly zahajovány olympijské hry 2004 a pak už nás čekala Akropolis a po ní Archaia Agora, Věž větrů i Plaka, stará část města. Vyprávění by vydalo na samostatný článek. Procházku jsme zakončili příjemným posezením v kavárničce právě ve čtvrti Plaka pod Akropolí.
V pátek jsme jeli na Peloponéský poloostrov, resp. od roku 1893, kdy byl vybudován Korintský průplav, ostrov. Prohlédli jsme si zbytky starého Korintu, potěšili se v krámcích s keramikou a pak již spěchali do Nauplie, bývalého hlavního města Řecka, kde byla v Muzeu lidového umění výstava krajek. Opět tam byly krásné kroje, ale také řecké i staré belgické a italské krajky. Když jsme se vraceli do Athén, nemohli jsme minout Epidaurus, kde je amfiteátr pro 12 000 lidí s pozoruhodnou akustikou. Kdysi to bývaly lázně a tak jsme procházeli mezi vykopávkami léčebného domu, pensionu pro pacienty a kolonády. Všude se na vykopávkách pracovalo, resp. vykopávky jsou dotvářeny do stavu, aby bylo patrné, jak stavby vypadaly.
Sobotu jsme věnovali návštěvě Mezinárodního kongresu OIDFA. Potěšující bylo, že se paní Ivě Proškové podařilo na místě domluvit, abychom mohli vystavovat přesto, že místo na vystavování pro Českou republiku nebylo předem zajištěno. Expozice jednotlivých států byly součástí Světové výstavy krajek, která byla umístěna v krásném sále Staré burzy. Zde vystavovala vedle České republiky řada dalších zemí – Belgie, Německo, Dánsko, Španělsko, Holandsko, Maďarsko, Itálie, Malta a další. V naší expozici byly vystaveny i vítězné krajky ze soutěže Vláčka stokrát jinak a myslím, že česká expozice, ač nebyla uvedena v katalogu, byla nejhezčí..
Pastvou pro oči byla expozice v Athénském kulturním centru, kde vystavovaly krajkářky z různých řeckých ostrovů. Byly tu krajky z ostrova Chios, Aeginy, zlaté paličkované krajky z ostrova Salamina a Ios, krajky z oblasti Athén a Glyfád. Bohužel tu, aspoň v době kdy jsme výstavu navštívili, nikdo nepředváděl šitou krajku „bibila“, na kterou jsme byli zvědavé.
Akce kongresu byly na různých místech. Prodejci byli např. v 10. patře hotelu Titania, bylo jich tu podstatně méně než před dvěma lety v Praze. Z terasy hotelu však byl zajímavý pohled na Athény.
V Národopisném muzeu byly vystaveny jednak staré vyšívané ručníky lemované krajkou z Kréty, pomůcky krajkářek, různé paličky. Své práce tam však vystavovala i paní Gabriela Grohmann z Německa. Její díla nezapřela, že autorka studovala také u českých výtvarnic.
Doprovodná výstava kongresu byla i v Muzeu historických řeckých oděvů, v Národním historickém muzeu a v Benaki muzeu. Expozici ve staré budově Benakiho muzea jsme navštívili již ve čtvrtek. V informacích kongresu však bylo uvedeno ještě jedno Benaki muzeum, nově postavené. Cesta podle plánu vypadala jednoduše, horší to už bylo v terénu, ne vždy snadno jsme luštili názvy ulic napsané řeckou abecedou. Dostali jsme se mimo živé centrum města, do pustých, neúhledných ulic. Konečně jsme muzeum našli. Budova nového muzea byla velice pěkná, sály pochopitelně klimatizované. Zde jsme viděli výstavu starých řeckých výšivek. Je až neuvěřitelné, jak si tyto materiály udržely barevnost a je zázrak, že se vůbec uchovaly.
Náhodou jsme zjistili, že je v Athénách výstava Victora Vasarelyho (1906-1997), maďarského umělce, který žil od roku 1930 v Paříži, jednoho z hlavních představitelů op-artu. Výstava byla v krásném malém soukromém muzeu. Než jsme k němu od Benakiho muzea došli, poznali jsme zase jiný kousek Athén. Byl to krásný zážitek, vidět aspoň část Vasarelyho díla. V muzeu byla také malá výstava M.C. Eschera.
U výšivek v Benakiho muzeu byla na stěně informace o významné řecké folkloristce, Angelice Hadjimichali (1895-1965, její jméno se do latinky přepisuje různě), která pro toto muzeum pracovala a tak jsem si vzpomněla, že v materiálech OIDFA ke kongresu, které jsem si stáhla z Internetu, bylo uvedeno Centrum lidového umění a obyčejů Angeliki Hadjimichali v jejím domě v Place jako další doprovodná výstava kongresu, měla tam být výstava prací jejích studentů. Když jsme konečně její ulici našli, byl dům zavřen a na něm informace, že se tam nic nekoná.
Večer jsme se ještě prošli Plakou, došli až na Akropolis, abychom si ze soudního návrší prohlédli večerní Athény.
V neděli ráno jsme opustili pohostinný hotel a jeli na mys Sounion. Tam stojí majestátní Poseidonův chrám. Pocity, když jsem stála u chrámu a ze tří stran bylo moře, se těžko popisují.
Cestou jsme se zastavili v městečku Varkiza, abychom se naposledy vykoupali v moři. Byla ovšem neděle, a tak bylo všude plno aut a lidí. Při návratu do Athén jsme se zastavili ještě krátce v Pireu. Pak už nás čekala poslední procházka Plakou, kde jsme měli objednanou společnou večeři. To už s námi byla i Iva Prošková, Jana Frajkorová a Jana Novak (snad jsem na někoho nezapomněla), které balily expozici. Bylo to příjemné zakončení našeho výletu, do úterního návratu nás čekalo už jen mnoho hodin v autobuse a na trajektu. Myslím ale, že nejen já jsem už v duchu přemýšlela, co udělat pro to, abych mohla jet za dva roky do Holandska, kde bude příští Mezinárodní kongres OIDFA.