Na výlet se vydala a všechno zaznamenala Jindra Neškudlová

Krása slovenských krajek, pečlivost a pracovitost slovenských krajkářek, to jsou fakta. Tím pádem je jasné, že cesta do Bratislavy na výstavy tamních klubů je přímo nutnost. V Bratislavě působí hned několik krajkářských klubů a velmi nás potěšilo, že svoje výstavy naplánovaly na stejný čas.

Cesta do slovenské metropole je díky vymoženostem moderní doby záležitost jednoho dne. Vybaveny mapou, adresami, telefonními čísly pro případ, že se na mapě nenajdeme, jsme ráno nastoupily do pohodlného autobusu osvědčené dopravní společnosti. Sotva jsme stihly dospat ranní vstávání a už tu byla nezbytná (?) hraniční kontrola a než jsme probraly co a jak, už jsme stáli na první bratislavské křižovatce. Ochotní spolucestující poradili, kde se nachází autobusové nádraží na mapě a kudy do centra. Nevím proč to tak je, ale při vjíždění do nádraží autobus vždy učiní několik záhadných otoček, pak nějak, někam odbočí a když stojím na nástupišti, krk bych dala za to, že musíme jít tudy, rovně a ne tam, zpět, jak tvrdili všichni ti co už tu byli, nebo dokonce jsou zde doma. A tak jsem my, ubozí pocestní nedůvěřivě, ale odevzdaně kráčely za naším průvodcem, dokud nebyl na dohled bratislavský hrad. Na Primaciálném námestí už zmizely poslední pochybnosti, tam jsme už byly jako doma. Ještě projít Zelenou ulicí a jsme u cíle. První a velmi srdečné uvítání nás čekalo již před vstupem do Zichiho paláce. Na nádvoří, stejně jako před dvěma lety seděly krajkářky u svých podušek. Krajky, výsledky své celoroční práce vystavily na stolech a panelech. Moc nás potěšilo, že neskrývaly radost z naší návštěvy a dovolily nám vše nafotit pro Vás, které jste nemohly jet též. Když jsme si vše prohlédly, zavedly nás do druhého patra Zichiho paláce, kde právě končila výstava „Talianska zástava, vyjadrenie štýlu“. Do Bratislavy ji přivezl Národní institut italské módy. Výstava je putovní a již sklidila úspěch v Miláně ( 2004), Londýně (2004), japonském Aichi (2005) a v Hamburku (2005). Jak jsem procházela mezi jednotlivými exponáty, vybavila se mi francouzská výstava Metisage, kterou jsme měli na jaře v Praze. Po stěnách i v prostoru volně povlávaly zelenobílečervené pruhy tkanin (italská trikolóra) a byly dozdobeny, dotvořeny či vyzdobeny aplikacemi, výšivkou i krajkou. Jeden závěs byl celý z kůže a oboustranně použitelný. I tato výstava byla zajímavá a hlavně bylo to zpestření našeho programu. A nebylo to jediné. Další, též podnětná výstava: Textilní miniatura na nás čekala nedaleko, v Galerii X v Zámočnické ulici. Autory vystavených objektů jsou zahraniční studenti slovenských uměleckých škol. Výstava trvá do 31. srpna 2006, pro případ, že Vás léto zavede do Bratislavy v tento čas. Po rozměrných, rozevlátých italských trikolórách to byl velký rozdíl. A opět zajímavé a inspirující. Miniatury nebyly jen z nití a textilních materiálů, ale vždy byly dobře vypracované a měly vtip. Postavičky, objekty, oděvní doplňky, zas a znovu žasnete, jak bezbřehá je lidská fantazie. Když jsme se dost vynadívaly a vynadivily, naše průvodkyně, paní Rybánská nás odvedla do Obchodné ulice, kde sídlí ÚLUV. Ulice je do „základu“ rozkopaná a celá, od dlažby až po fasády dostává nový kabát a bude jí to moc slušet. Již při naší minulé návštěvě mne tato ulice přímo nadchla. Je sice v centru města, ale zachovala si svůj starobylý ráz. Domy mají dvory, dvorky, které jsou většinou průchozí do dalších ulic a dnes opět ožívají. Restaurace, obchody, prostě obchodní centrum, jenže daleko příjemnější, útulnější než ta nelidsky rozměrná centra dnes tak moderní. Dvůr v domě ÚLUVu je zabydlen učebnami, kam se chodí učit různá stará řemesla všichni, kteří mají chuť sebe zdokonalovat. Kromě učeben je zde i prodejna a výstavní síň, kde právě probíhala výstava Olgy Koreňové a jejího manžela Stana Koreňa. Olga Koreňová se věnovala textilní tvorbě, v ÚLUVu pracovala v letech 1956 -1993. Ovládala tradiční lidové techniky, úzce spolupracovala s lidovými tkalci, kteří její návrhy realizovali. Její repertoár byl široký. Polštáře, koberce, ubrusy, prostírání i metráž. Vždy kladla důraz na čisté, bílé plochy a používala jen přírodní materiály. Stano Koreň je sochař věrný dřevu. Mnohé si ještě vzpomenete, že jeho práce bylo možno vidět a koupit v prodejně ÚLUVu i v Praze a třeba někdo máte doma jeho misku, svícen nebo plastiku. Jeho plastiky z tmavého dřeva, doplněné kovem na mne zapůsobily nejvíc. A kolekce vesele barevných kompozic je kouzelná.

Den plný krásy jsme zakončily na Petržalce.V Domě kultury Zrkadlový háj se schází klub Okolek. Jeho členky zde připravily i výstavu svých prací a též výsledků letošní soutěže, jejímž tématem byl Štvorec. Předchozí roky se potýkaly s trojúhelníkem a kruhem. Nadchlo nás, jak si lze poradit s tak strohým zadáním. Nápadité, jednoduché i složité kompozice, klasické vzory, další ukázka již zmíněných možností fantazie. Nad kávou jsme ještě stihly probrat jak jde život, ale nakonec jsme se stejně musely rozloučit a vydat se na nádraží. Cestu jsme již znaly a tak jsme si mohly dopřát malou okliku krásně opraveným centrem.

Cesta zpět bývá ve znamení rekapitulace prožitého den. Snaha byla, zážitků bylo opravdu spoustu, ještě si vzpomínám na celníky…a jééé my už jsme na Nuselském mostě? Kráčím ztichlou půlnoční Prahou a vím, že opět ta štrapáce stála za námahu.